Slova, která zní tiše – a přesto dokážou formovat celý náš život.
„Nezasloužit si“ něco má v duchovním významu hlubší rovinu než jen obyčejný pocit nedostatečnosti.
Je to energetický vzorec oddělení od Lásky, od Božského zdroje i od vlastního srdce. 
U mě tento vzorec vznikal velmi brzy.
V kojeneckém ústavu jsem se musela naučit „zasloužit si“ pozornost, pohlazení, kousek lásky, o který jsme se tam praly všechny děti.
Později, v adoptivní rodině, jsem byla láskyplně přijata – jen adoptivní babička mě nemusela.
Často mi dávala najevo, že „nikdo neví, co ze mě vyroste“ a že si všechno musím zasloužit.
A tak se ve mně zrodil vzorec: být hodná, lepší, poslušná – abych mohla být milována…..a přijata.
Připomínala jsem si: Musím být ….(nějaká),…… abych mohla být milována. Aby mě nevrátili zpět…“
A tak jsem se pomalu vzdalovala sama sobě.
V dospělosti se mi pak tento vzorec promítl i do mých vztahů.
Nesla jsem přesvědčení, že si lásku, klid, hojnost ani radost nezasloužím, dokud nesplním nějakou podmínku – dokud budu dost dobrá, trpělivá, obětavá.
A právě toto nastavení mě přivedlo do vztahu, kde se vzorec projevil naplno – ve formě bolesti, ponižování a domácího násilí.
Dlouho jsem věřila, že když budu ještě více chápat, více odpouštět, více milovat, změní se to.
Nestalo se….
Ve skutečnosti jsem se měla naučit milovat sebe – a pochopit, že skutečná láska nikdy neubližuje. 
Dnes už vím, že pravda duše je jiná.Nemusím si nic zasluhovat.Láska není odměna, ale esence mého bytí.A také vím, že i tato zkušenost byla darem.Naučila mě soucitu, laskavosti a schopnosti dotýkat se duší druhých.Protože jen ten, kdo si prošel odmítnutím, umí skutečně obejmout.
A teď otázka pro vás:Cítíte někdy, že si něco v životě „nezasloužíte“?
Nebo že musíte dokázat víc, abyste byli milováni či přijati?
