DD Dotek Duše

Kdo já jsem ….

Kdo já jsem…?

Jsem bytost na této planetě Zemi se jménem Monika Lukešová. Rozhodla jsme se žít svůj život naplno – vědomě, v radosti, lásce i pravdě.

Mé světelné jméno je Amánathéia. Není to pouhé jméno. Amánathéia je jméno duše, která kráčí jemně, ale její stopa zůstává hluboká. Poselství mého jména je – „Nejsem tu, abych tě opravila. Jsem tu, abych ti připomněla, kým jsi byl dřív, než ses ztratil.“

Také jsem Mony, milující manželka a máma tří nádherných dcer, které jsou pro mě darem i zázrakem v mém životě.

Jsem zdravotní sestra, ale po několika operacích kolene a následné artróze jsem musela ze zdravotních důvodů opustit zdravotnictví.

Mám ráda smích, život a vše, co přináší.

A zároveň jsem bytost, která jde celoživotně cestou poznání, která je nekonečná…

Kdo já vlastně jsem….?

To je právě otázka, na kterou jsem dlouho hledala odpověd.

Dostávala jsem je po celou dobu svého života, ale ty největší části puzzle se začaly skládat od mého až kolem mého 49 roku a to rychlostí světla spojovat do celistvého obrazu.

Už jako malá jsem cítila, že jsem jiná, než ostatní děti…
Vnímala jsem věci, které ostatní neviděli. Vždy mě přitahovalo tajemno, nevysvětlitelno, chtěla jsem jako malá umět kouzlit a vykládat karty a každému pomoci, kdo měl nějaké trápení, nebo bolest…Byla jsem velmi citlivá – někdy až tolik, že mě situace okolo doslova bolely. Nasávala jsem emoce jako houba, bez toho, že bych věděla, jak se chránit, tak jsem je léčila tím, že jsem je přebírala na sebe….

Můj život formovalo několik zásadních momentů a traumatických událostí, ale nejvíce mě asi ovlivnily tyto tři nelehké plány mé duše, které jsem si sama naplánovala

Pobyt v kojeneckém ústavu – odloučení od genetické matky od narození, později jsem byla adoptována
První manželství – kde panovalo domácího násilí, manipulace a arogance.
Cesta s duchovní průvodkyní, učitelkou, která mě během čtyř let zavedla ne ke světlu a k sobě, ale naopak ještě dále od sebe, až na hranici zhroucení a málem k rozpadu mého druhého manželství a celé rodiny, díky jejím manipulacím.

Tyto tři hluboké zkušenosti a následné procesy se staly mým duševním výbrusem, které mě tvarovaly – jako se brousí diamant.

Poprvé jsem se vědomě setkala s duší v 18 letech, když se se mnou přišel rozloučit můj milovaný dědeček, tu noc své smrti. Tehdy jsem věděla, že existuje něco víc.

Mé úplné probuzení do vědomí a spirituálního světa přišlo náhle, silně – a v čase, kdy jsem byla v nejhlubší temnotě.
V době, kdy jsem žila v prostředí domácího násilí, izolace a bolesti, jsem byla tak odpojená od sebe, že jsem fungovala už jen na autopilota.

A právě v tomto bodě – kdy už nic nedávalo smysl – přišel mimotělní zážitek, který změnil všechno.

Cítila jsem, jak opouštím své fyzické tělo, jako bych stoupala vzhůru a jemně se od něj  oddělila.
Najednou jsem viděla sama sebe z jiného prostoru,  pozorovala jsem sama sebe z vyšší úrovně vědomí.  Viděla jsem se ze shora, klidně, s nadhledem, ale i s hlubokým soucitem.
Viděla jsem své tělo, které pouze přežívá. Viděla jsem zraněnou ženu, která zapomněla na toto své světlo. Vnímala jsem, že tam dole, kde jsem, jsem zbytečná…
A zároveň jsem cítila přítomnost vyššího vědomí – Lásky, která se nedá popsat slovy.

V tom tichu přišla jasná zpráva – přímá, pevná a neoddiskutovatelná:

„Odejdi. Nebo tě čeká vážná nemoc.“

Bylo to jako hlas duše, který ke mně mluvil přes závoj iluzí.
Žádná hrozba. Jen jasné poznání. Volání k životu.

A tak jsem začala sbírat odvahu a později odešla.
Bylo to velmi těžké. Bolestivé.
Ale zároveň to byl začátek mého znovuzrození.

Dotek čchi-kungu mě naučil vnímat energii – jemný proud života v mých dlaních, v dechu, v tichu mezi nádechem a výdechem. Vracela jsem k sobě ztracené části své Duše, v různých kurzech a setkáních, které mě obohacovaly, inspirovaly, ale zároveň mi ukazovaly, že stále ještě hledám…něco hlubšího, co jsem tehdy nedokázala pojmenovat… jen jsme to cítila ve svém srdci  a Duši jako jemné volání.

Pracovala jsem s anděly a meditacemi, skládala si svoji Duši.

Access Consciousness mi otevřel další pohled, stal se dalším střípkem mozaiky – a přesto jsem cítila, že to „ono“– ten vnitřní klid, hluboký soulad – ještě stále nepromluvil naplno.

V té době jsem se vydala směrem, který jsem vnímala jako světelný.
Zpětně však vidím, že jsem se nechala uchvátit iluzí světla, v dobré víře, že jdu cestou uzdravení.
Byla to etapa, kde jsem odevzdala svou důvěru ven – místo dovnitř.

Setkání s duchovní učitelkou – bylo na této cestě silným bodem.
Odevzdala jsem jí svou plnou důvěru, stejně jako mnozí další.
Po čtyři roky jsem v ní viděla duchovní autoritu, průvodkyni, která mě měla vést ke světlu.

Ale právě tato slepá důvěra se stala bodem, kde jsem začala ztrácet samu sebe.

Nejdříve nastala jemná manipulace, později nabírala na síle nenápadné zasahování do mé vnitřní pravdy, a postupné odpojování od vlastního vnímání mě dovedly téměř až k vnitřnímu zhroucení.

Až když jsem vše ukončila a odešla z této skupiny, začalo skutečné znovuzrození.

A pak se to stalo…
Plejádské souhvězdí si mě zavolalo… Ne jazykem, kterému rozumí mysl – ale jazykem duše. Každý večer na mě svítily. Jejich světlo pronikalo až k mému původu, rozechvívalo mé vnitřní energetické pole. Vnímala jsem jak na mě volají, tady jsme….. koukni se na nás…. a já stále musela na toto souhvězdí dívat a vnámala jsem pevnost srdce…. Cítila jsem: tohle není sen. To je návrat.